Dnešní Uji stálo za to. Čekal jsem, že to bude skvělé, ale takovou čajovou smršť jsem nečekal. Hlavně i přesun byl pohodový, díky JR pasu stačilo bez lístku naskočit na nejbližší spoj směr Nara a vystoupit na Uji.
Mezitím jsem si tedy udělal zastávku ještě zpět v Inari, kde jsem pro kamaráda vyzvedával „sesterskou“ konvičku té mojí včerejší shiboridashi = od stejného autora a se stejným dekorem na povrchu.
Dnešní plány:
- To-no-shima Island,
- Byodo-in Temple.
A čajová místa:
- Tsuen-chaya Tea Shop 〒611-0021 1,
- Fukujuen Ujicha KoboUji-Kanbayashi Memorial House,
- 2 čajové ulice Ujibashi-Dori / Byodoin-Omotesando,
- Čajové studio 〒611-0021 Kyōto-fu, Uji-shi, Uji, Yamada,
- Asahiyaki Pottery tamtéž.
Klasické památky jsem chtěl tentokrát spíše vynechat, přeci jenom Uji je prazáklad japonského čaje, tady zde všechno začalo. První semínka do Japonska dovezl mnich Saicho a to už v roce 805. Nečekaně je přivezl z čajové kolébky – z Číny. Nejvíce se začal pěstovat v Kjótu (a především v oblasti Uji) a postupně odtud prostupoval celou japonskou historií a kulturou.
Kapitoly
Chrám fénixe a Byodo-inské zahrady
Ale neodpustil jsem si chrám Byodo-in, který je často zmiňovaný jako „must-see“ v Uji. A rozhodně stál za to, ale své dělají i nádherné zahrady přímo kolem něj. Samotný chrám má hlavní loď a 2 boční malé pavilony. Jako celek má představovat vzlétajícího fénixe, proto se tato část chrámu jmenuje Fenix hall.
Prohlídka vnitřního prostoru (jedna veliká místnost) je placená a pokud neumíte skvěle japonsky, nebo vás moc nezajímá velký zlatý Budha, klidně ji vypusťe z plánu. Moc vám asi nedá. Do zahrad si ale určitě lupen kupte. Zlatavý chrám se až nadpozemsky odráží ve vodní hladině – leží totiž uprostřed středního jezírka.
Na Uji je skvělé, že je poměrně malé a ty nejdůležitější kousky jsou soustředěné právě u tohoto chrámu. Hned u severního východu ze zahrad je slavná čajová ulice Byodoin-Omotesando. Čajovny, matcha cukráři, kuchtíci vaříci z matchi, výrobci čajů, keramici …
Tady seženete vše, co potřebujete pro skvělé japonské čajování. A překvapivě vás to nebude ani stát moc. Nejlevnější konvička typu kyosu tu byla za 1200 jenů (:5 na kč). Ale samozřejmě tyto levné kousky nebyly ručně vyráběné, už takhle se divím, že se to někomu vyplatí.
MIMO: pokud jste si mysleli, že jste viděli a ochutnali všechno typu matcha-něco, tak jste na omylu. Čokoláda, wafle, sušenky, koktejl… normálka. I ta zmrzlina se dá považovat za běžnější. A co takový likér? Nebo rovnou silná pálenka? Nebo dokonce nudle?
Nejlepší je, že tady většina z prodejců uměla lépe angličtinu než na úrovni „a little bit“. Takže jsme neskončili jen u „koničiva“, názvu čaje a počítání na rukou jaké množství chci… Stejně jako letos v Číně je neskutečně důležité se domluvit a promluvit si o čaji. Jinak všechno vnímáte jako byste byli za mléčným sklem a jen hádáte co je za ním….
MIMO: když někomu řeknete, že jste z Czech republic, moc nechápe, ale když řeknete „čéko“, už se všichni chytí a uznale pokyvují hlavou.
Ujijské muzeum čaje
Trochu náhodou jsem narazil čajové muzem Kanbayashi, které bylo zároveň i výrobcem nepřeberného množství odstupňovaných kvalit a typů čaje. Sencha, genmaicha, gjókuro, matcha (přímo v prodejně si ji sami mleli – natočil jsem to pro vás), …
Nejvtipnější je, že jsem jejich značku čajů znal z ČR. Černý obal, trojice červených kruhů v pomyslném trojúhelníku a minimalistický obal = to je Kanbayashi.
MIMO: na to jak mě v Tokiu strašili, že v Kjótu je zima, tak tady běžně rostou citrusovníky (možná Yuzu) a roste Buddhova ruka. Takže nedejte jen na jeden zdroj informací. Bylo tak teplo, že jsem místy byl jen v tričku…
Čajové studio na 〒611-0021 je sice luxusnější obchod (konvička za 100 000 jenů mluví za sebe), ale podívaná je to skvělá, plus mají v zadní části obchodu vzdělávací expozici o pěstování a zpracování čaje a to i s reálnými stroji na zpracování. Poznal jsem jen roller na porušený struktury listu, který stejný používali v čínském Fénixu.
Kaiten sushi nemůže chybět
Když už jsem byl v nadšené náladě, udělal jsem si radost a zašel jsem na „kaiten“ sushi – v Česku je známé jako running suši. Sednete si ke stolu kolem kterého neustále projíždějí čerstvé dávky sushi a vy si jen vybíráte a vychutnáváte, vybíráte, …
Cena se odvíjí od barvy talířku. Zde bylo 5 barev, nejlevnější žlutý stál 120 jenů, nejdražší béžový (nechápu rozložení barev, mezi nimy byla ještě hnědá, černá a oranžová) 450. V rozmezí mezi nimy byly i ostatní talířky.
Zážitek to byl skvělý, ale o moc jinačí než v ČR (kde mám s „running“ verzí zkušenosti jen z pražského Palladia) to nebylo. Ano byl větší výběr mořských potvor (oliheň je mimochodem pěkně žvýkavá a dost se brání snězení), ale procesově a dle chuti i kvalitově jsem moc rozdílů nenašel…
Nara a ještě dál…
Večer jsem vyrazil na předposlední zastávku na mém výletu – do města Nara za jelínky 🙂 O jakých mluvím, to zjistíte zítra.
